Nemají to ty moderní kapely jednoduché. V době, kdy nové a nové skupiny vznikají prakticky den co den a moderní technologie umožňují každé z nich okamžitě zvěčnit svojí muziku, je stále těžší se výrazněji prosadit. Obzvlášť když řada těchto spolků zní, ne-li rovnou totožně, tak alespoň strašně podobně. Moderně. A to je případ i švédských rockerů MarysCreek, kteří na začátku letošního roku, devět let po vydání svého debutu „Some Kind Of Hate“ (i po obvyklém personálním šejkrování) a dva roky po hodně nadějném EP „Incubic Twin“, přišli s novinkou „Infinity“. Které, snad kromě toho, že jí chybí větší osobitost (a tím pádem jsou MarysCreek strašně snadno univerzálně zaměnitelní) a nějaký v dobrém slova smyslu dosud nepředstavený hit, který by na sebe přivábil výraznější pozornost, lze jen těžko co podstatného vytknout. Snad ještě to, že to předloňské jásaní nad krátkometrážní deskou je aktuálně o hodně složitější.
Problém je nejspíš v tom, že před dvěma lety MarysCreek šikovně namíchali stylový pelmel, který zněl velice pestře, zatímco novinka postupně splývá do jedné nálady. Jako by si MarysCreek nejprve otestovali, co z jejich tvorby bude nejvíc zabírat na lidi, a po takovémto sociologickém průzkumu vsadili více méně na jednu kartu. Vzhledem k tomu, že energická „Forever Lost“ je jako jediná obsažená na obou nosičích, bude se to letošní vodítko odrážet právě od této písně. A alarmující je proto fakt, že zatímco na „Incubic Twin“ byla tahle položka jednou z pětice kvalitativně vyrovnaných písní, na „Infinity“ je tím nejsilnějším kouskem.
MarysCreek se pochopitelně drží své kombinace harmonického hard rocku a moderního, lehce nátlakového soundu s nezbytnou příměsí elektroniky, dovedně splavných, nikoliv však strhujících melodií, a příjemného čistého civilního zpěvu (Mats Nillson umí občas účelně zagresivnět) se špetkou nenápadného charisma. U žádné z dvanácti skladeb se nebudete nudit, jen těžko však některá z nich (a když už vám ta univerzálnost kapely zavoní, tak vlastně kterákoliv) bude mít tendence usadit se v závitech natrvalo.
Sakra, co si vzít z toho, že není co vytýkat, padesátiminutovka s Maryscreek uběhne hladce a příjemně a přitom je „Infinity“ celkem snadno zaměnitelná a nevzrušivá prošuměnka? Jakési šlahounky zklamání z toho koukají jen při srovnání s předloňským épíčkem, bez toho jde o dobře zahraný solidní průměr, který neurazí, ale nenadchne.
